Žij život svůj

3. února 2020 v 20:11 |  Má slova
Možná před pár lety, kdy problémy nebyly tak velkými, jsem se cítila opravdu všemohoucí a svobodná. Že dokážu cokoli. Pak přišly poprvé vážné zdravotní problémy, ty rodinné větší než kdykoli předtím a to, že už opravdu grandiózní s porovnáním s okolí již byly, no a najednou přišla ta obrovská únava. Odstup od akcí, od lidí, od seznamování, zážitků. Přišel strach z obyčejných věcí. Dzost a zdravé sebevědomí se vystřídala za stereotyp a obavy, pochyby.
No je to asi přirozené, že člověk nemůže jet na stejné šílené vlně jako před 10 lety. Co bylo, to bylo. Žít v přítomnosti a teď a tady si užívat. Což nemusí znamenat se koupat v alkoholu v pět ráno uprostřed party. Se stárnutím je jasné, že přichází větší zodpovědnost, člověk víc přemýšlí a pomalu ale jistě se z něj stává ten moudrý člověk, který se jednou ve stáří bude na svět okolo sebe na verandě s pokorou a vděkem usmívat, jak ten svět je krásný.

A co takové skutečné dítě v nás, rostoucí zázrak v ženě v dnešní době, co to znamená? Většina lidí okolo mě má dítě a ani vlastně neví, jak k němu přišla. Nějak se to stalo. Jak jen se to mohlo stát.
Pak jsou tu ti, kteří naopak o dítě moc stálo, ale nedařilo se. Co proto udělali, aby zázrak přešel i přes jejich práh? No většinou nic. Přestaly snad tyto rodiny tvrdě kouřit, pít, cpát do sebe z hlavní části nezdravé věci, prášky za prášky? Začali se snad zajímat o alternativu či zapátrali po uzdravení mysli, či fyzického těla? Našli novou cestu, přístup, postoj k problému? No ne. Ale moc chtějí miminko.

A to je na tom světě vskutku nejkrásnější. Že ten vesmír, až budeme připraveni, až dojdeme, kam jsme měli, tak se stane to, po čem jsme toužili, i když to znamená problémy, starosti a velkou výzvu. Když jsme jako malí padali a dodnes naše kolena nesou jizvu vedle jizvy, zase jsme vstali. Utřeli nudli do předloktí, dupli si, zamračili se a šli na tu vysokou překážku znovu.

Buďme tedy mimo práci tací, jací jsme byli, když šlo do tuhýho. Zakřičmě na druhého když nám ubližuje, jako kdysi na pískovišti při zboření hradu z písku. Rozbrečme se z plného hrdla, když se kopneme do prstu, jako kdysi, kdy nám upadl celý kopeček zmrzliny na zem. Zadupejme si a zanadávejme si, když nám něco nejde, nefunguje, jako prostě dřív. Omluvme se po záchvatu, když něco přeženeme, aby se ti, co nás mají rádi, stále bavili a mohli nás mít rádi i nadále. No a vyplázněme jazyk na toho, kdo nás nemá rád a komu prostě nevoníme, ať ví, že se z něho nepo.ereme, když nás chce manipulovat a víme moc dobře, co je zač.

Žijme, chybujme a hlavně nikdy nepotlačujme emoce.
 

Hořící pochodeň

14. ledna 2019 v 17:54 |  Má slova
Tak málo jsme se o něm učili ve škole. Jen jako ovce, opakující základní větu, datum v kalendáři, aniž bychom věděli proč to udělal, co se potom stalo, co to bylo za mladíka, co se mu asi honilo hlavou, jakou reakci očekával po své akci a na co vše myslel, než vzplanul. Co by řekl na dnešní dobu, chování společnosti, politiku?

A co by dnešní společnost řekla na to, kdyby dnes, teď, v tuto chvíli někdo na Václavském náměstí udělal to stejné jako projev názoru na naší politiku, systém, sdělení, abychom si nenechali líbit to, co se v naší zemi děje, abychom jen nečinně nepřihlíželi?
No, moc otázek, na které se nikdy odpověď nedozvíme. Můžeme se jen předhánět ve svých domněnkách.

Každopádně pokud rodiče a prarodičové nebudou svým dětem, vnoučatům vyprávět o našich dějinách, obávám se, že studentů, kteří se sami a rádi zajímají o naší historii, vyptávají se s jiskrou v oku svého okolí na vzpomínky, nebude mnoho, kteří za pár let budou vědět co to byl třeba komunismus, okupace, jak probíhalo osvobození, nebo jak začaly a probíhaly války. Ono upřímně, kdo to ví z dnešní generace? Tak, že neopakují jen pár vět naučených z učebnic a vidí v tom kontext.

V dnešní době, kdy se hledí na známky, ač má každá jinou hodnotu a je jedno, za jakých obtíží, či s jakou snadností ji student obdržel, je pro společnost důležitější, než to, s jakou chutí, nechutí se děti učí a jak učivu rozumí, nerozumí. A později s jakou leností se dospělí už nic naučit nechtějí. Protože přece chodí do práce a mají málo času. Jsou unavení. A tak není čas na povídání, vzpomínání, vyprávění, odpodívat zvědavcům.

Napadne někdy mladého člověka, který nic z těch hrůz minulých nezažil, co vše si náš národ za posledních 100 let prožil? Umí se do toho alespoň z části vžít? Možná proto jsme tak odlišní od pozitivních a usměvavých cizinců. Díky naší ponuré minulosti.

Myslím, že dnešním lidem, kterým je 20 let, mají jinou starost o společnost, tuto zemi, politiku, než měl tenkrát Jan Palach. Chovají se jinak, vypadají jinak, přemýšlejí jinak. Všechno je jiné. My všichni. Nedá se srovnávat.
A nebo dá?


Hlučné myšlenky

18. ledna 2018 v 7:39 |  Má slova
Asi každý z nás má někdy takový ten den, kdy ráno nepochopitelně nestíhá, ujede mu spoj před nosem, čeká, mrzne, do toho začne pršet a zrovna vyjímečně nechal deštník doma. V takové situaci nejsem nervózní, ani ve stresu. Nic se nestane. Přijdu pozdě. No a co. Co v tu chvíli zmůžu? Už nic. Udělala jsem maximum pro to, aby se to nestalo. Urychlit ani změnit nic nemůžu, tak nezbývá než se s přítomností smířit a pochopit, že vyšilováním se situace k lepšímu nezmění. Rozhlídnete se kolem sebe, koukáte na poskakující kosy po trávě, na rozednívající oblohu a tak nějak si řeknete, že je na světě krásně a nebudete si kazit nový den, i když nezačal podle plánu.

Když ale k takovému ránu připíšeme, že vás nějaká ta mladá paní několikrát píchne do těla svoji kabelkou, kterou nedá z ramena ani v narvaném metru, zaťukali byste si na čelo, něco ji řekli, nebo si odsedli. Myslíte si svoje. A víte, že vy tohle neděláte. Že jste inteligentní bytost, a když nastupujete do dopravního prostředku, tak máte ohledy i na lidi okolo sebe. Sundáte batoh, kabelku si držíte před sebou, při otevření dveří z nich vyjdete, aby ti za vámi mohli vyjít ven, dáte vystupujícím lidem přednost, než začnete nastupovat…
To že vám negramotní pasažéři blokují výstup ze dveří, i přes opakované "s dovolením", no tak co se dá dělat, v tom to případě lze použít buldozér za doprovodu palební síly, protože s blbci nelze jednat neustále v rukavičkách. V takové situaci mám ale bohužel již pomalu gradující tik v pravém oku a někdy mi škubne i celý krk…

No, a když se do toho krásného rána objeví ještě má oblíbená skupina, tak to už se zvyšuje tep s tlakem nebezpečným tempem nahoru. Musím pro tuto skupinu vymyslet nějaký specifický název. Už to mám. CHCÍPÁCI. To jsou muži… no ale to bych urazila ty opravdové muže, kteří ještě nevymřeli, tohle se nazvat chlapem, džentlmenem, prostě nedá.. jsou to prostě chcípáci. To jsou bytosti mužského pohlaví, kteří vás jako dámu předběhnou, jen aby vám zasedli poslední místo přímo před vámi. Nebo se narvou před vás, aby mohli první vstoupit do dveří, zatímco si je otevíráte. A dveře nepodrží, ani když jdou před vámi. V poslední době jsem upřímně řečeno dost šarmantním mužem. Chybí mi už jen kolínská. Protože ne jednou jsem držela jako já, žena, dveře takovému chcípákovi. Nechala se předběhnout, když jsem viděla tu komedii, kterou ten chcípák předváděl, aby si mohl jako první sednout na svoji super řiť.

Tito lidé mě přivádějí k myšlenkám. Čím to je? Taková lhostejnost lidí? Je to hloupost, nepozornost nebo neuvědomění svého chování a působení na okolí u výše zmíněných? Jsou opravdu tak necitelní, nebo kdy se v lidech takové chování objevilo? Kdyby to byl jednou za čas jeden člověk, vem to čert. Ale nevím jak vy, ale já takových lidí denně potkám několik. A tou obětí dopravní šikany nemusím být pouze osobně já. Matky s kočárky čekající na mužskou pomoc na zastávce by mohly vyprávět.

Každý z nás chce lepší svět. Ale kdo s touto velkou změnou k lepšímu začal především sám u sebe, aby byl lepším člověkem?

Buďme lepšími lidmi. Právě teď a právě tady.
Nebuď debil.

Hezký den všem.

Teresa
 


Prázdniny k nezaplacení

16. srpna 2017 v 16:58 |  Má slova
Šílené, šedivé a vysoké budovy mizely pomalu, ale jistě za mými zády. Začouzené uspěchané město jsem měla doslova za zádelí. Se zatajeným dechem, co bude dál, s nervozitou v konečkách svých prstů a se zatlačenou slzou v oku po loučení s láskou, jsem se sama na vlastní pěst rozhodla skočit do vody plné dobrodružství, nepřetržité soustředěnosti, zodpovědnosti a možností udělat několika desítkám dětí nezapomenutelné prázdniny.

A tak jsem stála na té známé půdě, kam se rok co rok vracím, pokaždé v obavách, respektem, ale zároveň se vzrušením, nadšeností a zvědavostí, co mě čeká a nemine.

Jeden den Tam, je jako měsíc prožitků v každodenním rutinním světě. Možná i více. Někdy se zdá, že Tam plyne čas pomaleji, či má den více hodin.

Bylo to kouzelné.

Když poslední kilometr do cíle, který měl vést turistickou pěšinou, se změnil v zahuštěné kukuřičné pole bez cesty, kdy se mezi klasy nacházelo spoustu bahnitých stop čuníků.
Když se z pubertálních kluků přeměnili na bojovce galantní ochranáři, kteří dělali vše proto, aby se jejich slečny cítily v bezpečí.
Když na azurovém nebi denně kroužila káňata a nad hlavou nám s naprostou volností přelétávali volavky a čápi, kteří pokaždé na chviličku přerušili nástup.
Když jsme v tiché noci pod širákem v zřícenině koukali skrz větve posvátného smrku na Malém Blaníku na nebe poseté hvězdami.
Když za praskání ohně se vteřinu po vteřině přidávalo další a další hluboké odfrkávání usínajících dětí.
Když se nad táborem objevily dvě duhy a já matně vzpomínala, kdy jsem duhu viděla naposledy.
Když jsme za doprovodu cvrlikání pozorovali zrna hvězd s mléčnou dráhou s otevřenou pusou a neuvěřitelně silným pocitem vděčnosti za tak krásné chvíle.
Když nám motýli odpočívali na hřbetech rukou.
Když se k nám při bojovce zvědavě plazili na průzkum lišky a zajícové.
Když jsem po dlouhé túře s vyhládlým žaludkem spatřila v kuchyni své oblíbené jídlo.
Když jsem v rozpáleném poledni skočila do vody a položila se na hladinu s veškerou odevzdaností a uvolněností.
Když nám zpívaly žáby svojí noční symfonii ze vzdáleného rybníka tak hlučně, jako by byly pár centimetrů od nás.
Když jsem si lehla do lesa a pozorovala naklánějící se koruny stromů, nedaleko slyšela tlučící rány do stromů od opeřených přátel a přišla si, jako kdyby se zastavil svět.
Když si západ slunce každý den hrál spolu s mraky s jinými tóny těch nejpříjemnějších barev letní oblohy.
Když nám měsíc v úplňku svítil na cestu tak, že jsme si připadali jako kdyby byl den.
Když jsem skočila do zabahněných holínek ještě z minulého roku a mohla tak skákat do všech kaluží, které jsem cestou potkala.
Když jsem si poprvé sedla do mraveniště s rezavými mravenci, které ze mě ještě vypadávali po zbytek dne.
Když jsem od dětí uslyšela, že jsme s parťačkou byli za posledních 8 let jejich nejlepší vedoucí.
Když se při loučení všem dětem valily potoky slz po tváři a měla jsem co dělat, abych se k nim nepřidala.

A celkově ten kouzelný pocit, že víte, že jste součástí něčeho velkého, jedinečného, smysluplného, je nezapomenutelný a odzbrojující.

K tomu když přidáte jistotu, kdy za vámi stojí silný tým, nejlepší přátelé, se stane léto opět nezapomenutelnou a obrovskou studnou zkušeností a osobního růstu, ze kterého budete čerpat po zbytek roku, i když celá tahle pouť s překonáním vlastních bariér, omezení, už skončila.


Po sedmi letech s uhlem v ruce

26. ledna 2017 v 20:00 |  Kresby
Má naštvaná Natasha na celý svět.

Hrdá, svá, spravedlivá, přísná na sebe a pro své nejbližší, které by spočítala na prstech jedné ruky, by udělala vše na světě. Skoro ale nikomu nevěří, ten luxus si nemůže dovolit.
S odpouštěním ji to trochu trvá, ale nakonec vždy v sobě najde klid a rovnováhu, pokud sama v sobě rozhodne, že dá druhému ještě jednu šanci. Zatím se druhé šance moc nerozdávaly. Nebude plýtvat svoji cennou pozorností jen tak pro někoho. Je těžké se k ní dostat, možná i nemožné.
Po složité etapě dokáže díky svému nadhledu pochopit obě strany mince, být i ve své vlastní pasti objektivní. Tím se osvobodí a začne žít pouze přítomností.
Protože vidí kolem sebe více lidí, kteří dělají špatné věci, má občas tendence být skeptická, pesimistická, krutá a někdy ji přijde hrozně obtížné najít nějaké pozitivum, energii a náplň, která by ji popoháněla kupředu. Samotné ji to vadí, ale někdy ten ohnivý hněv v sobě nemůže jen tak uhasit. Nechá do sebe zbytečně, jako houba, ze svého okolí nasát veškeré rušivé elementy, které někdy hravě přemění v příjemnou atmosféru a uvolňující pocit, jindy ji to ale semele a pak je zbytečně naplněna smutkem, vztekem a zklamáním.
Je tedy rozpolcená. Je to tajná agentka, dvojí život přeci k ní sedí a dvě tváře se od ní automaticky očekávají. Stejně tak, že neposedí moc dlouho na jednom a tom stejném místě.
Jediné, co nikdy neodpustí, je zrada, podlost, podlejzání, vypočítavost, nadřezenost a lhaní.
Nikdy nebude otevřená, šťastná a opravdová v prostředí, ve kterém se zdžují lidé, kteří si stěžují na přirozené a logické věci, které se dají očekávat v prostředí, do kterého dobrovolně vstupuli. Pokud kolem ní budou příliš hluční lidé, kteří ji mažou med kolem pusy, jsou falešní a budou ze sebe dělat chudáky světa a z ní před ostatními padoucha, než bys řekl Tony Stark, bude připravana vrátit toto nenápadné rýpání, aby se cítila oslabená, zpět a to takovou silou a v tak radikálních škodách, že na to ta bezcharakterní zrůda nikdy nezapomene.
Proto si s Romanoff nikdy nezahrávejte. Je to silná žena s velkou intuicí a s dokonalým výcvikem. Při neomalenosti, či sebemenším vycítění, že hrajete proti ní, pod vámi záměrně ve správný čas, na správném místě, aniž byste tušili, praskne tenký led a vy se propadnete do věčných hlubin a již navždy se za vámi zavře vodní hladina. Uvíznete pod zmrzlým ledem úplně sami v černočerné, tiché, chladné tmě a nikdo vám už nepomůže...




Pastelky jsou kámošky

22. ledna 2017 v 21:14 | Aneb inspirace moji nejoblíbenější Marií Brožovou <3 |  Mé obrazy

Dárek k Vánocům, formát A1, pastelka



Na co si dávat pozor při začátcích akvaristiky

21. ledna 2017 v 17:50 |  Má akvaristika

Na co si dávat pozor? Aneb rady, tipy, postřehy!


1. Nevěřte prodavačům ve zverimexech, akvaristice, pokud to nejsou obchody vyhlášené jako například v Praze Zoo Braník. Včera jsem si šla u nás pro tetry královské, zvýšit hejno a paní, ač minule mi přišlo, že trošku ví vo co gou, tak nyní totálně selhala, kdy mě upozorňovala, že to je tetra císařská (což měli i v popisu pod akvárkem), když to přitom byly tetry královské. Vysvětlila jsem ji rozdíl - já lajk, amatér, který se za super akvaristu zatím nepovažuje... No málem mě vomyli, bohužel to nebylo poprvé... Proto když nevíte, najděte si ještě v obchodě, pokud spěcháte s nadílkou, informace o druhu ryby/rostlině/příslušenství, které chcete pořídit.

2. Než budete do svého nového akvárka kupovat nové obyvatele, podívejte se na internet, jaké druhy existují, co by se vám líbilo a když už si vyberete pár kousků, tak si o každém druhu pročtěte několik článků, co vše obnáší. Z toho vám dojde, zda se s ostatními druhy rybek budou mít rády, nebudou se užírat, či snad požírat a zda všechny druhy, které jste si vybrali, mají stejné podmínky ohledně parametrů teploty, vody, tvrdosti, agresivity ryb, krmení, kolik místa pro sebe potřebují - počítejte s dorůstávající velikostí a zda se vám za pár měsíců vůbec všechny ryby do akvárka vejdou i v budoucnosti! Takže už v počátku nepřerybňujte a nezapomeňte, v jakém prostředí jsou rybičky zvyklé žít a zkuste jim podmínky zařídit co nejrealističtěji - buďte tedy zodpovědní a ohleduplní.

3. Není akvarijná rostlina jako akvarijní rostlina. Bohužel i obchody prodávají spoustu rostlin jako akvarijní, ale nejsou. Třeba Ophiopogon japonicus nana, neboli Sedoulek japonská, dále třeba Syngonium, Spathiphyllum. Doporučuje se osázet až 80% dna. Umělé rostliny se nedoporučují, nejenom že nevyrábí kyslík, ale nenapomáhají v akvárku v žádný přirozený ekosystém.

4. Nekrmte jen vločkovým krmivem, jak by vám šmakovalo jíst 2x denně celý dny, týdne a měsíce pořád to stejné? A byli byste z toho fit, zdraví a v pohodě? Zkuste rybkám občas oživit jídelníček. Bohužel moc obchodů, kde by se prodávalo živé krmení, neznám. Jen jeden v Praze, když nepočítám burzu, což mám trochu z ruky.

5. Čím menší akvárko, tím větší starost a špatné podmínky pro rybky. Nestabilní ekosystém, rychlejší znečištění...

6. Žádný ostrý štěrk jako dno, či ostré kameny/dekorace v akvárku, jako prodávají třeba v Hornbachu v sekci pro akvaristiku. Ryby by se o to mohly poranit. Hlavně u dna je velký problém, chce to písek cca 1-5mm velký, tmavé přírodní barvy, jen málojaký druh ryby snese světlé dno, jako má v přírodě.

7. Nikdy neodkalujte a nečistěte filtr ve stejný den. Odkalování se doporučuje spolu s výměnou 1/3 vody 1x týdně - záleží ale na velikosti akva a kolik v něm máte ryb.

8. Buďte v obraze a hledejte informace jak zdokonalit své zvyky ohledně akvaristiky, čtěte diskuze a nenechávejte akvárko jen tak na pospas, pořád je čemu se učit.

Hodně štěstí!

Portrét

19. ledna 2017 v 17:34 |  Kresby
Rok cca 2010

Ilustrace zvěrokruhu

19. ledna 2017 v 17:34 |  Grafika

Jedna z 12 skic, než šly na úpravu do photoshopu, rok 2014


Konečná práce po úpravách a základ pro můj dřívější design blogu





Mé malované zvířectvo

19. ledna 2017 v 17:32 |  Malba

Dárek na památku, rok 2013












Komixárny, kopírování Roye Lichtensteina <3

19. ledna 2017 v 17:30 |  Malba

Mé srdcovky do nového bytečku, rok 2013, akryl na plátně























Rostliny do akvária a jak poznat, co chybí akvarijním rostlinám

16. ledna 2017 v 21:37 |  Má akvaristika
V jednom zverimexu jsem našla šikovný plakát s rostlinkami, tak jsem se snažila udělat co nejvalitnější fotku, upravit ji a házím ji sem, třeba se to bude někomu hodit. Osobně si latinský názvy nejsem schopna zapamatovat...




A tento obrázek visí v Bauhausu, to asi znáte, ale zaujalo mě to, tak to mám jako takového pomocníka, když mi začnou rostliny nějak žloutnout, vadnout atp...


Po dlouhé době se štětcem v ruce, aneb návrat k mému starému já?

16. ledna 2017 v 21:14 |  Mé obrazy

První vodovky, 28/1/2017



Miluju labutě, rok 29/1/2017



A celkově miluju zvířata! A kdo taky ne? =) 15/1/2017

Perokresby, tuš, karikaruta

16. ledna 2017 v 20:59 |  Perokresby

Studie zvířat, rok 2006


Portét někoho z historie, rok 2006


Indiánské léto, rok 2008


Druhý plenér, studie stromu, rok 2008


Domácí úkol, rok 2009


Napodobení známého umělce, tuš, rok 2009


Studie čistá linka, rok 2009


Studie pohybu, rok 2010


Ilustrace ke knize, rok 2010


Karikatura Sidney Crosby, rok 2010



Skicy, studie, pokusy s kresbou

16. ledna 2017 v 20:48 |  Kresby

První uhlová kresba, rok 2006


Studie v zrcadle, rok 2008


Domácí úkoly... Rok 2009




Studie rukou, rok 2010


Rudka, rok 2010


Zátiší, rok 2010, asi mé nejrozkreslenější období a zlatý věk =D




Portrét, rok 2013


Miluju a maluju...

16. ledna 2017 v 20:36 |  Malba

Hokejová posedlost, rok 2006


Pro děti na tábor, rok 2008


Na zakázku, mé první natažené plátno na smrkovém rámu od truhláře, akvarel na plátně, Početí,
rok 2011


Má první žirafka, tempery, první várka prodaných obrazů, rok 2011


Mé osobní I., akvarel na plátně, rok 2012


Mé osobní II., akvarel na plátně, rok 2012




První pokusy grafických technik

16. ledna 2017 v 20:22 |  Grafika

Nasprejovaný drak skrz vytvořenou šablonu, rok 2008



Lept na měděnou desku, rok 2009


Linoryt, trilogie Egypt




Linoryt, má asi nejpyšnější a nejpracnější práce "tenkrát", hokejový komix, rok 2010


"3D" přebal na knihu


Pc grafika, rok 2013


Portrét z razítek, rok 2013


Jak rozeznat samce a samičku u akvarijních rybiček

15. ledna 2017 v 14:32 |  Má akvaristika

Neonka červená

Samička má modrý pruh zakřivený, zatímco sameček má pruh rovný-přímý. Samička má kulatější břicho a je větší. Pohlaví je znatelné už od 2-3 měsíců.


Krunýřovec

Samci dospívají dříve, než samičky, dospívají okolo 1-2 let. Sameček má na tlamce výrůstky, samička nemá žádné, nebo jen málo a na kraji tlamky.

Nalevo samec,napravo samička

Živorodky

Paví oka samci mají vějířovitou ocasní ploutev, jsou o dost barevnější, než samička, která je ale o něco větší a rozhodně má mega velký břicho, už po půl roce, co se narodila. Nevím, co přesně se myslí u těhotné samičky červená tečka na zadku, u nás rodící paví očka nikdy žádnou tečku na břichu neměla, zda jsou těhotné nebo ne, není zas tak těžké rozpoznat. Jsou těhotné totiž snad pořád a rodí pořád, takže vypadají pořád, jak kdyby jim každou chvílí mělo explodovat břicho.

Sameček nalevo, samička napravo

Gold molly

Samička má na bříšku vějířovitou ploutvičku, zatímco samec má takový mečík, tzv. gonopodium. Samička má zakulacenější bříško a je o trochu větší, než sameček. Těhule jsou po 3-5 měsících, co jsou na světě.

Sameček gold molly má gonopodium - přeměněnou řitní ploutev - vespod bříška má takový "mečík"

Samička gold molly - vespod nemá gonopodium, ale řitní ploutev - ve tvaru vějíře

Tetra královská

Samička tetry královské je menší, méně barevnám, taková nahnědlejší a tukovou ploutvičku (malinká "ťupka" na hřbetě mezi ocasní ploutví a hřbetní ploutví) je červená. Samec je větší, perleťovější a tukovou ploutvičku má modrou.

Nalevo je sameček, napravo samička

Samec

Samička



Levatka

Vajíčka, lepší fotku jsem nepořídila...




Další články


Kam dál


2015 Design by TheRealTrue22